Etické aspekty první pomoci bývají často přehlíženy. Na kurzech se sice dozvíme, jak pomoc poskytovat a že za její neposkytnutí můžeme mít problém, ale už méně se mluví o tom, proč vlastně pomoci. A přitom právě to „proč“ je základem všeho.

Kdyby byla první pomoc jen splněním povinnosti napsané v zákoně nebo firemní směrnici, byla by to slabá motivace. Naštěstí v nás funguje něco hlubšího – princip solidarity. Ten říká, že nejsme lhostejní k těm, kdo pomoc potřebují. Viděli jsme to třeba po tornádu na Moravě: lidé pomáhali spontánně, bez přemýšlení, bez příkazu. Prostě proto, že tak to má být.

Solidarita navíc není vynález moderní doby. Zlaté pravidlo – často mylně spojované jen s křesťanstvím – se objevuje napříč kulturami i staletími. Sokrates, Konfucius, Mohamed, Ježíš z Nazareta i židovský Talmud říkají v zásadě totéž:

„Co nechceš, aby ti činili druzí, nedělej ty jim.“
A jeho pozitivní verze:
„Jednej s lidmi tak, jak chceš, aby oni jednali s tebou.“

Negativní verze brání škodit, pozitivní motivuje svět zlepšovat. A platí to i v praxi první pomoci. Když někdo zkolabuje na ulici, jednám tak, jak bych chtěl, aby lidé jednali se mnou – nebo s někým, koho mám rád. Každý člověk, který tam leží, má někoho, komu na něm záleží.

Lhostejnost je pravým opakem zlatého pravidla. A nikdo z nás by nestál o to, aby byla uplatněna právě v okamžiku, kdy jde o život.

A proto pomáháme. Ne pro zákon, ne pro pochvalu, ale protože to dává hluboký lidský smysl. (aktualizováno 12.12.2025)